Prosinec 2019 – Creates

První ránu vzájemným vztahům zasadil v červnu návrh ruských poslanců, aby účastníci invaze do tehdejšího Československa v srpnu roku 1968 získali postavení válečných veteránů. To se logicky u nás nemohlo setkat s přílišným pochopením. Ruská strana se následně pohoršila nad zářijovým návrhem na odstranění pražské sochy rudého maršála Koněva a nedlouho poté „zjistila“, že česká humanitární organizace Člověk v tísni je v Rusku nežádoucí. Iniciativa starosty Novotného vedoucí k vybudování pomníku vojákům Ruské osvobozenecké armády (vlasovcům) pak byla jako „naprostá zvrhlost“ odsouzena v ruské veřejnoprávní televizi, při živém vstupu zmíněného starosty, který siale dobře vybaven pravdivými historickými znalostmi moderátory i názorové odpůrce tak říkajíc „namazal na chleba“. Výčet zakončuje právě český parlament a ustanovení dvacátého prvního srpna památným dnem. Pikantní je, že ruská strana společně s kritikou tohoto kroku poukazuje na smlouvu z roku 1993, ve které obě strany vyjadřují přání udělat čáru za společnou totalitní minulostí. Když letos v červnu padl v Rusku návrh udělat z okupantů v osmašedesátém veterány obdařené všemi příslušnými právy, nikdo z autorů na ruské straně po zmíněné smlouvě ani nevzdechl. Za komunistické totality se vyprávěla tato anekdota. Sovětský vůdce Brežněv provází po svém sídle jistého komunistického potentáta a ukazuje mu různé vybavení pocházející z Československa. Potentát prohodí: „Ti Češi vás ale musejí mít rádi…“ „Tak, tak, musejí“, vysvětlí Brežněv. V moderní historii českého státu, pokud nebyla ovlivněna sovětskou érou, česko – ruské vztahy nějakým přílišným přátelstvím nekypěly. Stačí jen připomenout boje legií s ruskými bolševiky nebo poměrně pozdní uznání Sovětského svazu de iure v roce 1934. Rusofilské nálady v různých společenských vrstvách a dobách byly spíše ojedinělé a pramenily z pocitu jakési slovanské vzájemnosti a z neznalosti skutečných poměrů v Rusku. Přílišnou náklonost k němu se vlastně nepodařilo v českých zemích vypěstovat ani komunistickému režimu, důkazem tohoto tvrzení je fakt, že příslušníci „bratrského“ ruského národa byli převážně nazýváni pejorativně „Rusáky“ nikoli Rusy. Ještě hodně generací v obou zemích nebude schopno překonat předsudky z minulosti, které, ač si to třeba nechceme přiznat a zaštiťujeme se snahou o objektivní náhled, ovlivňují i vzájemné vztahy a politiku. Historie dokonce naznačuje, že by k celkovému porozumění vůbec nemuselo dojít. Češi byli příliš dlouho vazaly, kteří se skřípěním zubů museli „milovat Sovětský svaz“. Rusové se příliš dlouho mohli opájet postavením světového hegemona s imperiálními choutkami. Rusko se z těchto důvodů zřejmě naším spojencem nestane. Ale plakat nad tím není třeba.

Měsíc: Prosinec 2019

Naše vztahy s Ruskem v tomto roce značně ochladly. Není divu